V první polovině února jsem přistál v hlavním městě Quito, které má přes dva miliony obyvatel a je druhým nejvýše položeným hlavním městem na světě. Leží ve výšce okolo dvou a půl tisíce metrů nad mořem a už jen při chůzi do mírného kopce v centru města, se můžete lehce zadýchat kvůli řidšímu vzduchu. Hlavní město se mi líbilo natolik, že jsem zde v příjemném hostelu Secret Garden zůstal deset dní, a když jsem nepsal knihu nebo neřešil Bagind, procházel jsem se uličkami města s foťákem v ruce. Quito se mi líbilo díky dvěma věcem. Jednak pro svou architekturu, ve které jsem každou chvíli poznával španělský vliv, a také pro své chladnější podnebí, které nebylo tak horké a vlhké jako v nižších polohách této země na severozápadě Jižní Ameriky.
Hned od mého prvního dne jsem si všímal rozdílnosti v chování lidí vůči celosvětové pandemii koronaviru. Nejsem tady od toho, abych hodnotil, kde je to správně. Nejsem odborník. Každopádně mi před vstupem do každého obchodu, byť to byl malinký krámek, změřili teplotu a podali dezinfekci na oplach rukou. Rouška je tady samozřejmostí i na ulici a dezinfikují se i peníze. Představte si, že platíte v restauraci a servírka vám při přebírání peněz postříká jak mince, tak i bankovky. To samé udělá, když vám vrací nazpátek. Asi i díky tomuto opatření je většina podniků a obchodů otevřena. Když nemáte teplotu, můžete sedět v kavárně, nebo si jít třeba zaplavat do termálních pramenů, kterých je tady značné množství, jelikož je v Ekvádoru něco kolem 30 činných sopek.
A právě na jednu z činných sopek jsem se vypravil v mém druhém jihoamerickém týdnu. Vybral jsem si výstup na sopku Tungurahua, která dosahuje výšky 5023 m.n.m. a byla tak mou druhou pětitisícovkou, kterou jsem zdolal. Tou první byla loni ugandská Margherita Peak, která je se svou výškou 5109 m.n.m. třetí nejvyšší horou afrického kontinentu. Oproti mému africkému výstupu, kdy jsme začínali v nížině, jsme při výstupu na vrchol sopky začali až v téměř třech tisíci metrech. Celým Ekvádorem totiž prochází pohoří Andy, které dělá z této země hornatou krajinu plnou vysokých vrcholků.
Při výstupu na Tungurahua jsme přespali v jediném možném místě a tou byl kemp ve výšce okolo čtyř tisíc metrů. Což byla pomyslná hranice, po které směrem výš může člověk dostat výškovou nemoc. Proti té se dá nejlépe bránit aklimatizací. Tím, že si člověk prostě zvykne. Díky tomu, že jsme v takové výšce strávili celou noc, se mi výstup podařil bez větších problému. I když, mám-li být upřímný, poslední dvě hodiny nahoru, jsem se šinul jako lenochod a dýchal, jako kdybych uběhl maraton.
A co bude příště?
V druhé polovině měsíce se mi naskytla příležitost, na kterou budu vzpomínat po zbytek života. Prožil jsem týden s indiány Waorani v jejich domovské džungli Amazonského pralesa. Už teď se těším až vám o tom povyprávím.
