Doufám, že tohle bude velké dobrodružství mého života. Do města Coca, které leží na východě Ekvádoru na břehu řeky Napo a na samém okraji Amazonského pralesa, jsem dorazil krátce po páté hodině ranní. Coca je městem, které dostalo název podle stejnojmenné rostliny. A právě tady jsem se měl setkat s Hectorem, mým průvodcem. Je mu okolo 55 let. Mluví plynule 4 světovými jazyky a ovládá i jazyk domorodých indiánů. Dlouhé černé vlasy, výška maximálně do 160 cm, robustní postava, pohled zabijáka a snědá pleť. Zevnějšek člověka, který se narodil v džungli, žil v džungli a v džungli taky zemře. Na přelomu 80. a 90. let začal jako jeden z prvních s kontaktováním domorodých Indiánů, žijících v oblasti národního parku Yasuní. Kmen Indiánů, nad kterými létal s vrtulníkem a shazoval jim drobné dary, se jmenují Waorani. V průběhu let se z kmene staly dvě skupiny. Na ty, kteří ví o světě za lesem, a na ty, kteří dosud nevědí nic o naší civilizaci.
Naše expedice zavítá do národního parku Yasuní, který je součástí prastarého Amazonského pralesa. Budeme se pohybovat v okolí řeky Shiripuno a Cononaco v oblasti 240 km po proudu obou řek, které je domovem Waoranů. Můžeme je rozdělit do dvou skupin. Kontaktovaní a nekontaktovaní. Pro Waorani je přirozené, že nevydrží dlouho na jednom místě. Jakmile po pár letech v určité části džungle spotřebují zdroje, přesunou se na nové místo. Tímto způsobem rotují po celé generace. V 50. letech začalo postupné navazování kontaktu. A to především díky vlivu ropných společností, které v parku Yasuní objevily nová ložiska. Metr po metru ukrajovaly části prastaré džungle, až došly k řece Shiripuno. Tito lidé se dostali do míst, kde před nimi nikdy nikdo z moderního světa nebyl a byly prvními, kdo přišli do kontaktu s indiány. Mnohdy byli Waorani tím posledním, co ve svém životě spatřili. Početné útoky domorodců vyhnalo na dlouhou dobu ropné společnosti z oblasti řeky a Waorani tak na pár desítek let získali svůj domov zpátky. Na přelomu 90. let se v oblasti objevil náš průvodce Hector. Začal se aktivně podílet na ochraně tradičního života Waorani. Spřátelil s náčelníkem Kemperim, který je považován za jednu z největších legend kmene. Právě Kemperiho vliv do jisté míry zapříčinil, že Waorani, kteří se v okolí řeky Shiripuno vyskytovali, začali být víc a víc v kontaktu s člověkem za starým lesem. Postupně se začali učit španělštině, Hector a jemu podobní zase jejich tradičnímu jazyku.
Waorani jsou neustále v pohybu a tak část těch, kteří se v době kontaktování nevyskytovali v okolí řeky Shiripuno a později se do oblasti vrátili, stále nevěděli, co a kdo je za pralesem, a že značná část jejich druhů byla kontaktována. Později i k těmto nekontaktovaným začaly pronikat informace, že se někteří z nich spřátelili s kanibaly, jak říkají nám všem, jelikož pojídáme naši součást, vlastní zem. A tak začaly ještě větší útoky a vraždění ve vlastních řadách, které je indiánskou přirozeností. Každý, kdo byl kontaktován spolu s jeho objeviteli, byl terčem letícího oštěpu. Těch, kteří již o nás ví, je momentálně okolo čtyř tisíc. Tradičních, nekontaktovaných je něco okolo devět set padesáti, přesné číslo však nikdo neví. Sám Hector viděl nekontaktované pouze třikrát. Jednou z helikoptéry a dvakrát z řeky. Takže se můžeme jen dohadovat, kolik jich tam v džungli vlastně stále je. Já však doufám, že jich je ještě mnohem víc. My však strávili čas s těmi, kteří si už na blízkost lidí z venčí zvykli. Za své přijali jisté výdobytky, které jim ulehčují život. Jejich domy ze dřeva a listí jsou místy obloženy plastovými plachtami, složité hledání pitné vody v džungli si nahrazují dovážením barelů té průmyslově zpracované a děti posílají do škol do měst v okolí pralesa. Pár z nich se však snaží využívat moderních vynálezů co nejméně.
Waorané věří v ducha lesa, věří v jeho vtělení v podobách jaguára, anakondy, nebo harpie. Věří, že když zemřou, bude před nimi výzva v podobě obrovské anakondy, která bude tvořit most podobně jako jej tvoří duha, a jen ten, který je dobrý válečník, silná a morální osobnost, bude moci po těle anakondy přejít do světa po životě.
Běžný den začíná se zakokrháním kohouta. Chovají vlastní zvířata, která mají výhradně k obživě. U některého z jejich tradičních domů může člověk vidět domácí mazlíčky, kterými jsou chycené zvířata všudypřítomné džungle. Papoušci, opice nebo třeba suchozemské želvy. U opic jako domácích mazlíčků to bývá většinou tak, že při lovu v džungli Waorani zabijí dospělý kus, který měl mládě. Toho se pak ujmou a snaží se jej ochočit. Mládě by v džungli brzy zemřelo hladem. Domorodci pěstují banány, ananasy nebo plody rostliny juka, která připomíná palmu. Z plodů juky pak většinou dělají kaši. Když jsem se dotazoval, co vše Waorani vlastně dokáží sníst, bylo to téměř vše, co se dá v pralese najít. Vajíčka želv, opice, všudypřítomné piraně, mravence a samozřejmě i všechny jedlé rostlinné plody džungle. V dnešní době se k nim dostávají také potraviny našeho světa, jako je třeba chleba nebo sušenky. Já osobně miluji červené víno a pivo, a tak, když jsme se dostali k otázce alkoholu, Hector mi pověděl, že Waorani mají vůči alkoholu intoleranci, tudíž by se od něj měli držet dál. Projevuje se to hlavně tím, že i dvě piva stačí a z přátelského indiána je rázem jiná osoba. Mladší generace si však pomalu si zvyká i na tuhle neřest.
A jak si vlastně vydělávají peníze, které potřebují k tomu, aby mohli využívat lákadla našeho světa? Všelijak. Někdo dělá průvodce odvážným turistům, kterých bylo před pandemií za rok většinou okolo stovky, jiní pomáhají správcům parku s udržováním koryta řek a dalším aktivitám, které chrání prales. Při zpáteční cestě jsme zahlédli několik desítek Waorani, kteří se vraceli z jednorázové brigády. Za vydělané dolary pak rodiče koupí dětem pár kusů oblečení, barely s pitnou vodou, nebo třeba benzín do motoru kajaku...
A jaký mám názor na tento střet kultur? Do jisté míry nevím. Jestli je pro Waorani největším nepřítelem těžařská společnost, která se stále snaží o zahájení těžby? Nemyslím si, že největším, avšak dost velkým. Dalšími nepřáteli jsme my samotní a lákavý svět, ve kterém žijeme. Sám jsem měl do jisté míry vnitřní rozpor, zda se vůbec někde zmíním, že jsem měl to štěstí a byl jako jeden z posledních svědkem tradičního způsobu jejich života. Po večerech vedle mě zpíval jeden ze stařešinů prastaré písně a já si říkal, jaký podíl mám na tom, že se tohle stane brzy pouhou zakončenou kapitolou jedné kultury a její civilizace. Sami Waorani však ze své největší vesnice Bameno chtějí udělat turistickou atrakci. Bude ještě za pár let co ukazovat? Generace, která pamatuje život bez kontaktu s naším světem během pár let vymře. A ta mladší už nejde v jejich stopách. Alespoň ne úplně. A bude ta část tradična, která v nich ještě trochu zůstala, stačit? Nemyslím si. Zároveň si nemyslím, že tomu mohlo být jinak. Jak sám Hector několikrát pronesl: „Je to smutné. Opravdu smutné. Ale tak to bylo prostě vždy. Větší a silnější kultura spolkne tu menší. To je svět.“ A pokud to tak sami chtějí. Co se dá dělat...
